Vacuum Filling Company

„ Jste na tahu, doktore.“ Jeffrey vytrhl doktora Steina ze zamyšlení. Bylo více než zřejmé, že doktor nedumá nad dalším pokračováním šachové partie, které se postupem času staly tradicí jejich společných nočních služeb. Někdy Jeffrey i Stein nechávali toho druhého rozjímat v klidu, dávajíce svým myšlenkám volný průchod ve chvílích, kdy se nehrály šachy.
    Bylo až komické, jak oba muži vypadali vedle sebe. Podobni si byli snad jen stejným věkem. Jeffrey Williams, statný černoch s prošedivělými vlasy, obličejem poznamenaným neštovicemi a jizvami z různých pouličních bitek opilců na chodnících před zakouřenými bary. Některé šrámy pocházely ovšem ze zadních místností těchto podniků, kde se pořádaly boxerské zápasy, uzavíraly se sázky (obojí samo sebou nelegální) a kde nehrozil tak často zásah policie, jak se dělo na ulici. I Jeffreyho ruce, zejména pak klouby, nesly stopy nelehkého období jeho života. Nutno však dodat, že jedině vyhrané zápasy mu zajistily peníze na přežití v tom čase bez zaměstnání. Černochovy oči jako by se tomuto surovému popisu nehodily. Dobrácké a smutné, někdy i se zábleskem radosti z povedeného tahu.

Naproti tomu doktor Joachim Stein, pomenší snědý chlapík pocházející z Berlína, byl věrným obrazem svého otce. Tatínka, váženého židovského lékaře, jeho rozhodnutí stát se veterinářem trochu mrzelo, nicméně byl potěšen synovými studijními úspěchy jako každý rodič.

Životy celé jejich rodiny přerval Hitlerův nástup k moci a mladý Stein jako jediný přežil běsnění nacistů. Připomínkou mu byly noční můry. Ty byly také důvodem, proč doktor raději bral noční služby. Jednou, když se už s Jeffreym blíže seznámili, prozradil mu, že přes den ho zlé sny ve spánku většinou nepřepadávají, protože je na to příliš unaven. Měl též na předloktí vytetováno své číslo z koncentračního tábora. Jeffreyho pohled na tetování zprvu děsil, ale zvykl si.

 Černoch pracoval v Sacramentu na Harveyho veterinární klinice jako noční hlídač sedmým rokem, když se Joachim Stein přestěhoval do města z New Yorku a začal pracovat na klinice. Oboustranná pracovní samota byla jedné noci přervána zuřivostí zraněného německého ovčáka a doktor požádal Jeffreyho o pomoc. Než se jim podařilo psa zvládnout, kousl hlídače do ruky. Po operaci ovčáka tedy přišel na řadu černoch. „Moc mě to mrzí, pane Williamsi“, řekl Stein během toho, co šil Jeffreymu ránu na dlani. „To nic není, pane doktore. Podívejte na můj obličej.“

„Je pravda, že na váš vzhled asi jedna jizva na ruce velký vliv mít nebude, ale už tak je toho dost.“ Po krátké odmlce doktor posmutněle dodal: „Zvlášť když ty největší jizvy nosíme uvnitř, že?“

 Toho večera strávili oba muži zbytek směny pohromadě a tehdy se také poprvé smísila vůně doktorových vanilkových doutníčků s těžkým kouřem Jeffreyho levných cigaret. „Co vlastně děláte v té své kukani, pane Williamsi?“

„Čtu“, odvětil.

„Vy? Říkali mi o vás, že jste bývalý česač bavlny?“

„Také jsem přístavní dělník, voják, boxer, uklízeč, všechno bývalý“, hořce se pousmál, „jen ten negr je až do smrti. A mimo to, i černí umějí číst.“

„Promiňte, nechtěl jsem se vás nijak dotknout.“ řekl až provinile doktor Stein. Jeffrey mávl rukou s čerstvým obvazem: „To máte fuk.“

 Uběhlo pak mnoho nocí, které hlídač (kromě pravidelných obchůzek kliniky) strávil s doktorem v pokoji pro lékaře. Někdy je samozřejmě vyrušila i nenadálá nutná ošetření některého ze zvířecích miláčků. Většinu času měli ovšem sami pro sebe. Probrali tisíce témat, zabrousili do svých životů a odhalili spoustu bolestí. Jeffrey líčil dětství u prarodičů v Louisianě, těžkou dřinu na polích, Joachim přispěl vyprávěním o letech studií na univerzitě. Když hlídač popisoval své boxerské roky, kontroval doktor Stein pro Jeffreyho neuvěřitelnými příběhy Křišťálové noci, transportů a Osvětimi. I přes tyto rozhovory zůstávali zvláštním způsobem povzneseni nad svými životy. Jelikož se starý Williams ukázal jako nadmíru citlivý posluchač a obratný diskutér, půjčoval mu doktor i některé své oblíbené knihy, povětšinou s filozofickým obsahem, a jejich tiché rozmluvy se pak točily ve velkých spirálách různorodých námětů. Steinovo nadšení pak dosáhlo vrcholu, když Jeffreyho zasvětil do tajů šachu. Alespoň částečně se vracel do doby bezstarostného mládí a her se svým otcem.

 Oné noci ovšem doktor Stein hrál opravdu velmi roztržitě. Ulice Sacramenta i dlouho po půlnoci dýchaly horkým vzduchem, nastřádaným za nádherného slunečného dne. Rukávy jeho lékařského pláště byly vyhrnuty vysoko nad lokty a vězeňské číslo křičelo do ticha krutou obžalobu. Hlídač ono místo upřeně pozoroval. „Ne, milý příteli, už na to příliš nemyslím. Patnáct let je přece jen nějaká doba…“ Za těchto slov provedl rošádu a na řadě byl znovu Jeffrey. Než se stačil ponořit do myšlenek nad dalším tahem, vyrušil je zvonek u hlavních dveří. „Čert aby to…“, zanadával černoch a šel otevřít. Během péče o zle potrhaného dobrmana doktor, znovu pečlivě ustrojen, jak vyžadoval starý Harvey, působil zvláštním dojmem. Popelavě šedý a neustále se potící Stein po dokončení zákroku požádal proti svému zvyku Williamse o kávu a ztěžka usedl do křesla. „Věříte v osud, Jeffrey?“ Než mohl černoch odpovědět, Joachim Stein pokračoval: „Ten člověk s dobrmanem byl Sepp Meier. Ve třiačtyřicátém utýral k smrti mého bratra. Nechal ho stát nahého na apelplacu. Když Eliáš padl k zemi, pažbou pušky mu rozdrtil lebku.“ „Jste si jist, doktore?“, vykřikl rozrušeně Jeffrey, „vždyť jak by se dostal do Států?“ Doktor unaveně odvětil: „Nevím, ale takových případů už tu bylo.“

 Za dva dny doktor Joachim Stein zemřel na selhání srdce. Po pohřbu Jeffrey Williams v kartotéce vyhledal nynější adresu a jméno majitele dobrmana. Zazvonil u domu a Seppa Meiera jednou jedinou ranou pěstí do obličeje na místě zabil.